Neustále stoupající popularita dočasného českého premiéra
(přes 80 %), který není - alespoň v současnosti - spojován s žádnou politickou
stranou a klesající volební preference všech partajních lídrů, jsou přímým
důsledkem vleklých stranických půtek mezi hlavními rivaly a jejich neschopnosti
dojít i v těch nejelementárnějších otázkách ke konsenzu.
Řekl bych dokonce, že Paroubek, Topolánek, Bursík - a na vrcholku pyramidy Klaus - přispěli největším dílem k postupnému a potupnému obecnému poznání, že stávající politický model vytvořený skupinou idealistů v 90.-tých letech se přežil.
Stále silněji se ozývají hlasy volající po širším zapojení veřejnosti při rozhodování o stěžejních problémech - tedy o všeobecném referendu, které je sice součástí české ústavy, ale schází mu příslušný prováděcí zákon. Nemělo by přitom jít o plebiscit - komedie pořádaná jen tehdy, když se chtějí nejvyšší představitelé státu vyvlíknout z vlastní zodpovědnosti - ale o skutečně demokratický politický nástroj s právem veřejnosti na zákonodárnou iniciativu. V ústavě máme dnes pouze nezávazné petiční právo - jakousi náhražku za poníženou supliku k vladaři.
Samozřejmě nejde o konec politických stran jako takových, ale především o konání našich volených zástupců na všech úrovních státní správy. Nejvíce bije do očí jejich (ne vždy úmyslná) arogance ve vztahu k voličům, svévole v rozhodování a ochrana prokorupčního prostředí počínaje starostou z Horní-Dolní a konče v prostorách Strakovy akademie - podle toho, kdo je momentálně u moci.
Stále omílané rčení, že zvolení zástupci by měli být především dobrými hospodáři s intelektuálním přesahem zaručujícím, že nebudou zneužívat jim svěřenou moc, se nemůže naplnit bez důkladné kontroly ze strany veřejnosti. A právě té se dnešní politici brání zuby nehty, ať už hovoříme o oklešťování shromažďovacího práva (plynulost dopravy!!??) nebo o „náhubkovém zákonu". Posledně jmenovaný je přitom typickým příkladem zneužívání moci. Je možné pochopit, že zveřejňování jmen ve spojitosti s trestnými činy by bylo v rozporu s principem presumpce neviny, ale není možné totéž vztahovat na politickou scénu, která musí být už svojí povahou, pokud možno, co nejprůhlednější.
Ale zpátky k Fischerovi. Nárůstu jeho popularity se političtí lídři lekli natolik, že se ho ruku v ruce pokusili zbavit jmenováním za Evropského komisaře. Více než půl roku před volbami jim zřejmě připadá česká politická scéna příliš poklidná a hlavně objektivy kamer a mikrofony míří na jejich stranické sekretariáty stále řidčeji. Navíc se premiér odmítnutím lukrativního bruselského postu opět trochu vymanil z jejich vlivu a úspěšně ustál i Klausův „lisabonský" trucpodnik. Chtělo by se říct „Děkujeme, odejděte", ale tak jednoduché to zase nebude. Po Novém roce se na nás budou opět sypat spršky neuskutečnitelných slibů a po volbách se začne znovu utrácet na úkor budoucích generací - bez ohledu na to, která partaj sklidí nejvíce mandátů...
