Opravdu slavíme výročí neexistujícího státu?
Pametní deska ceských dobrovolníku z roty Nazdar v Bayonne, jižní Francieautor
První světová válka (a částečně i druhá) byla jen vyvrcholením nacionalistického kvasu v kotli zvaném Evropa, a její závěr předznamenal konec velkých říší lpících na pozdně feudálních principech. Přesně k takovým útvarům patřila i rakousko-uherská monarchie – obr na hliněných nohách, z vnějšího pohledu ještě mocný, ale uvnitř už nahlodaný. Desítky let trvající české úsilí o jistou dávku autonomie podobnou té maďarské se míjelo účinkem, naopak režim potlačoval především slovanská národovecká hnutí represemi a mnoho jejich představitelů se muselo uchýlit do emigrace. A právě v emigraci dostala idea Česko-Slovenského státu své hlavní obrysy (Masaryk, Beneš,Štefánik, Kramář), včetně Podkarpatské Rusi (Žatkovič).
První vyhlášení samostatnosti přišlo už v rámci generální stávky 14. října 1918 v Písku, ale nesetkalo se s úspěchem (potlačeno přítomnými uherskými jednotkami), teprve 28. října se ke stejnému kroku odhodlal Národní výbor v Praze. Slovensko se připojilo až 30. října tzv. Martinskou deklarací, ale nově utvořenému československému vojsku se slovenské území podařilo obsadit pro maďarský odpor až v průběhu ledna a února 1919. V podstatě násilím musela nová moc postupovat i v případě převážně německým obyvatelstvem osídleného pohraničí, kde dočasně vzniklo i několik samostatných států (Sudetenland s centrem v Opavě, Deutschböhmen, Böhmenwaldgau, Deutschsüdmähren). Podkarpatská Rus se k mladé republice přičlenila 10.září 1919 po uzavření mírové smlouvy mezi bývalými válečnými stranami v Saint-Germain.
Je celkem pochopitelné, že bez podpory vítězných mocností – v našem případě především Francie a USA – by nové státy na troskách poraženého impéria mohly vzniknout jen těžko. Speciálně České země, v nichž se nacházely dvě třetiny veškerého průmyslu mocnářství musely být pro skomírající monarchii těžkou ztrátou a ve svých důsledcích napomohly dobrovolné abdikaci císaře Karla I. v listopadu téhož roku. Přisuzovat však nové republice úlohu „francouzského protektorátu“, jak na tomto blogu uvádí kolega Buquoy (alias Jan Kocourek), považuji, mírně řečeno, za přitažené za vlasy. Česká zahraniční politika té doby (Beneš) sice úzce spolupracovala zejména s francouzskými vládami, ale částečně také s britskou a americkou a v 30-tých letech začalo docházet i k postupnému ochlazování vztahů k Paříži v souvislosti s Hitlerovým Německem. Existence francouzské vojenské mise (podle Buquoye Češi museli plnit její příkazy) či francouzský generál v roli náčelníka štábu československé armády do roku 1921 ještě nezakládá domněnku o „francouzském protektorátu“. Nelze zapomínat na skutečnost, že dosti vysoký počet československých důstojníků a generálů měl možnost studovat na nejrůznějších francouzských školách, od odborných kurzů a učilišť až po válečnou školu, kterou do roku 1938 absolvovaly více než tři desítky důstojníků a generálů. Francouzská vojenská mise se také podílela na vzniku nejdůležitějšího prvku českého vojenského školství, Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Její první čtyři velitelé byli Francouzi a stáli v čele akademie až do jara 1923. Podobně řídili členové mise také další školská zařízení: v čele Pěchotního učiliště v Milovicích byli francouzští důstojníci do srpna 1926, v čele Jezdeckého učiliště v Hranicích na Moravě, později v Hodoníně a Pardubicích také do srpna 1926, právě tak jako v čele Dělostřeleckého učiliště v Milovicích a později v Olomouci. Mnohem kratší dobu působil Francouz v čele Leteckého učiliště v Chebu, pouze do listopadu 1922. Ostatně existence vojenských misí bývá jednou z forem diplomatických zastoupení ve spřátelených státech (nejen) dodnes (dokonce i komunistické Československou mělo svoji vojenskou misi v Západním Berlíně!).
Stejně tak idea Čechoslovakismu (jednoho národa) má kořeny v tehdejším vnímání Slovenska jako území násilně odtrženém od Čech a Moravy (např. Čeští Bratři na Slovensku), čemuž tleskali i zástupci Slováků v zahraničí. Jen původní Masarykova myšlenka federalistického uspořádání se pro Benešův odpor (a nevůli v parlamentu) prosazovala jen ztěžka. Na Slovensku sice existovala samospráva, ale k autonomii se Praha nikdy neodhodlala. Podobně na tom byli Rusínové, kteří měli slíbenou autonomii od samotného počátku, ale formálně byla realizována až od roku 1924 (první místní volby), ovšem český guvernér zůstal i s původními pravomocemi.
Faktem zůstává, že osvobození ze jha monarchie přišlo mladý československý stát dost draho. Nejenže jsme nebyli zahrnuti mezi příjemce reparací jako vítězný stát, ale naopak jsme převzali většinový podíl předválečného rakousko-uherského dluhu a reparací vůči vítězným mocnostem. Ty nám pak ještě započítaly dlužné částky za výzbroj, výcvik a udržování čsl. jednotek na frontách a finanční vyrovnání za statky bývalých feudálů v rámci pozemkové reformy. Celková částka se v průběhu let sice měnila, ale po haagské konferenci v roce1930 pořád ještě činila 80 mil. korun poplatků „za osvobození“ splatných do roku 1966, 20 mil. Itálii za udržování vojska (financovali jsme Mussoliniho!), 13 mil. Francii z téhož důvodu (splatných do roku 1979), 115 mil. USA (tento dluh, jak uvedl tehdejší poslanec dr. Pergler, „je o to tíživější, že na něm vázne 110 mil. úroků a po roce 1944 i umořovací splátky do roku 1987“) a Velké Británii jsme dlužili 102 mil. korun. Pro srovnání: Celý tehdejší státní rozpočet činil něco přes 14 mld korun (schodek kolem 2 mld). Co jsme z uvedených částek splatili, nevím. Druhá světová válka zamíchala karty znovu a pochybuji, že by po únoru 1948 komunistická vláda bývalým spojencům nějaké peníze posílala.
Jak jsme na tom se starými dluhy dnes, by mohlo a mělo veřejnosti osvětlit ministerstvo financí. Politikům se v tomto směru věřit nedá. I za první republiky Beneš ono neúměrné finanční břemeno bagatelizoval a v médiích se objevovaly pouze dohady. Neplatíme náhodou za svoji svobodu dodnes?
Milan Novák
Za schvalování atentátu na ……
Po přečtení několika málo komentářů na zdejším blogu se mi neodbytně vnucuje myšlenka, že celá řada autorů i diskutujících, by vlastně přivítala, kdyby obhájci tzv. „střelby“ na prezidenta v Chrastavě, přinejmenším schytali pár let basy. O samotném „pachateli“ nemluvě. Přitom v podstatě o nic významného nešlo – pokud nepovažujeme za důležité, že občas někdo na politiky hází vejce, rajčata či jiné srovnatelné produkty (střílení plastovými kuličkami nevyjímaje). Děje se tak ostatně všude na světě a - světe zboř se - až na pár evidentních diktatur či korupcí prolezlé putinovské Rusko, to nikde příliš neřeší.
Milan Novák
Ožeňte se (investuj!) na Filipíny!!
Připojení na internet s sebou přináší spoustu poznatků, ale jsou mezi nimi i zkušenosti jiného druhu. To, co vám předkládám není samozřejmě první případ "jiného druhu", ale odkaz na "můj profil na stránkách Langer", kde samozřejmě nejsem, mě natolik zaujal, že jsem se rozhodl "podělit o zážitek":
Milan Novák
Nečas pohřbil sebe i ODS
Silácká slova Nečase po odhalení totálního marasmu v ODS svědčí pouze o neuvěřitelné nesoudnosti politických špiček. Tady už nepomůže ani strejda Klaus. Tahle partaj definitivně skončila v propadlišti dějin....
Milan Novák
Kdo (ne)podrží v úterý vládu…?
Chtělo by se mi napsat, že konec Nečasovy vlády je neodvratný, ale jistá znalost podhoubí české politiky mi napovídá, že nic není v tomto případě černobílé, respektive modro-oranžové. A tím rozhodujícím činitelem nemusí být přitom „véčkaři“. Musíme si uvědomit, že ani jedna z dominantních parlamentních stran neoplývá nějakou vnitřní jednotou, zatímco tzv. „VIP mafie“ nezná žádné ideové překážky a ovládá českou politickou scénu, ať už je u kormidla „levá“ nebo „pravá“.
Milan Novák
Levice a pravice v Česku = zmatení pojmů
Statistiky předvolebních průzkumů v české kotlině vypadají na první pohled jako zcela standardní a nijak nevybočují z evropského průměru. Sociálně slabší podporují levici reprezentovanou především ČSSD a ti mohovitější zase ODS či jiný tzv. pravicový subjekt. Jinak je tomu ovšem s přihlédnutím k věkové struktuře voličů. Zatímco v „ostatní“ Evropě volí levici zejména mladší ročníky a pravici ti, kteří z „bouřlivého mládí už vyrostli“, v Česku je tomu opačně. Volby „na zkoušku“ v některých středních školách dokonce ukazují totální propad tzv. levice.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce
Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...
Má přejít česká ekonomika na válečný režim? Doba míru je pryč, říká Pojar
Vysíláme Britský premiér Rishi Sunak nedávno oznámil, že jeho vláda uvede zbrojní průmysl do válečného...
Každý druhý učitel v Německu zažívá ve třídách násilí. Brutalita na školách roste
Premium Německý učitel se stává docela riskantní profesí. Násilí se stává stále běžnější částí vyučování a...
Biden nečekaně kývl na předvolební debatu. Kdykoli kdekoli, říká Trump
Americký prezident Joe Biden se v pátek nechal slyšet, že by chtěl do debaty se svým předchůdcem...
USA mění systém pomoci Ukrajině: už ne sklad, ale zbraně přímo ze zbrojovek
USA chystají dosud největší balík vojenské pomoci Ukrajině v přepočtu za více než 140 miliard...
- Počet článků 86
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2058x
Nikdy se nesmířím s různými kšeftaři v politice, a tak často pluji proti proudu.
Demokratická společnost nemůže být organizovaná shora, ale přesně opačně. Příkladem je Švýcarsko.