Fašismus - pravá či levá ruka ďábla?

V obecně užívaných mediálních klišé jsou stoupenci fašismu a příbuzných hnutí označováni za pravicové extrémisty, i když jejich ideologie obsahuje zjevně sociálně orientovanou rétoriku - tedy nejdůležitější téma levicově orientovaných politických stran. Pokud se zeptáte některého z pamětníků Tisova režimu na Slovensku nebo Němce, který zažil konec třicátých let minulého století ve III. Říši, jak se běžnému člověku žilo, nebudou šetřit chválou. Podobně by tomu bylo i v Itálii, Maďarsku, Rakousku, Chorvatsku. Patří tedy fašismus skutečně na pravou část politického spektra?

Musíme si uvědomit, že podle dosud převažujícího schématu politického dělení na pravici a levici, má být levice synonymem pro pokrok (nové trendy, společenské změny) a ve dvacátých a třicátých letech minulého století byl fašismus obecně za pokrokový považován. Za „levicového fašistu" (přednáška v Oxfordu 1932) se považoval třeba H. G. Wells, osobní přítel Roosevelta. Ostatně blízko k fašismu měla i Roosveltova idea New Dealu (Nového údělu nebo také Éry pokroku) vycházející z myšlenek Johna Deweye, který prosazoval válku (obecně) „kvůli sociálnímu přínosu pro Ameriku" , tedy totéž co Mussolini a Hitler.

Prvním člověkem, který přiřadil fašismus k pravici, byl Stalin na 6. sjezdu Kominterny v Moskvě 1928, když prohlásil, že „fašismus je posledním vzdechem kapitalismu" . Šlo však pouze o pokus vzít „národnímu socialismu" vítr z plachet, protože jeho „mezinárodní socialismus" začal na politickém kolbišti světa hrát druhé housle. Teprve druhá světová válka umožnila Stalinově terminologii zahnízdit se v hlavách politologů a publicistů, kde přežívá dodnes. Stalin dokonce vymyslel celou teorii „sociálního fašismu", podle níž každé socialistické hnutí nebo strana odchylující se od „mezinárodního socialismu" jsou „objektivně fašistické" (podle tohoto kánonu se tak stal třeba Trockij „vůdcem fašistického puče", později se se stejnou potázal třeba Tito v Jugoslávii a poválečné politické monstrprocesy ve východní Evropě byly jen důsledky Stalinovy zmíněné obludné teorie).

Otcové

Kořeny evropského fašismu musíme hledat v druhé polovině 19. století. Již drahnou dobu se hroutil feudální systém pod tlakem průmyslové revoluce a není divu, že myšlenky nového společenského uspořádání se vršily jedna za  druhou. V popředí  zájmu přitom stály dvě ideje: sociální (především marxistická, tedy nadnárodní) a nacionalistická.  Zatímco socialistické teoretiky  významně ovlivnila Hegelova a materialistická (Feuerbach) filosofie, nacionalisté se začali v romantickém duchu uchylovat k náboženství a mystice, přičemž tradiční religie jim přestávaly stačit (Fichte, Kant).

Na přelomu 19. a 20. století se zdánlivě nespojitelné ukázalo jako docela životaschopné - povýšenecký nacionalismus proletářského národa (Corradini, Barrés, Maurras) doplněný revolučním syndikalismem (Sorel) se stal novou široce přijímanou politickou teorií.  Jako antipod marxistického materialismu získával oporu nejen ve středních společenských vrstvách, ale i u intelektuálů (ovlivněných sociálním darwinismem, filosofií Nietzscheho, Bergsona, psychologií Le Bona či sociologem Paretem) a v dělnických vrstvách (národně socialistické strany - v českých zemích např. Strana národně sociální). Nová forma socialismu byla založena intuici, kultu síly, vitality. K probuzení davu se začala používat imaginace a mýty - proto se rozšířily uniformy, různá hromadná cvičení (český Sokol budiž příkladem) a rituály. Civilizace založená na obchodu se měla proměnit na společnost asketů a válečníků vedenou novou elitou schopnou organizovat a vést lidské masy.

Mussolini

Benito Amilcare Andrea Mussolini byl vychován zcela v duch socialismu. Jeho otec, vůdce Italské socialistické strany a osobní přítel Marxe  a Engelse, používal titul „Il Duce" dávno před svým synem a zlé jazyky tvrdí, že mu předčítal Kapitál místo pohádek na dobrou noc.  V 19 letech (1902) následoval otcovské šlépěje a vstoupil do socialistické strany, ale již v té době se také intenzívně stýkal s revolučními syndikalisty, především s jejich teoretiky - Arturo Labriola, Robert Michels, Sergio Panunzio a Paolo Orano. 1. světová válka se stala katalyzátorem nacionalismu a vlastenectvím posedlého Mussoliniho, který vehementně prosazoval italskou účast na straně Dohody, otcostrana promptně vyhodila (na rozdíl od českých socialistů, kteří císaři válku schválili). Ten už ale byl plně ve vleku událostí - z revolučních syndikalistů se stali nacionální syndikalisté, kteří se po válce přejmenovali na fašisty. Jádrem další kariéry Benita se staly tzv. Bojové svazky (Fasci di combattimento), jejichž členům se obecně říkalo Fascista a od roku 1921 se na italské politické scéně objevila nová strana Partito Nazionale Fascista v čele s Benitem Mussolinim. Od rok později už pochodovaly černé hordy na Řím a vynutily si jmenování Mussoliniho premiérem. Po dalších třech letech už vládl jako diktátor - opozice byla potlačena.

Mussoliniho úspěch se stal roznětkou pro aktivitu nacionalistů původně levé i pravé provenience v celé Evropě: ve Francii Georgese Valoise, Roberta Brasillache, Pierre Drieu La Rochelle (pravice) a dřívějších francouzských socialistů a komunistů, jako byli například Marcel Deat či Jacques Doriot, Jose Antonio Primo de Rivera ve Španělsku, Léon Degrelle v Belgii a Corneliu Zelia Codreanu v Rumunsku. Také ideologie dostala pevnější charakter. Základem politické filosofie fašismu bylo pojetí jedince jako společenského živočicha. Podle Gentila není lidský jedinec atomem; člověk je ve všech ohledech politickým živočichem. Pokud se člověk nalézá vně organizace společnosti s jejím systémem vzájemných pravidel a závazků, nemá žádnou opravdovou svobodu. A konečně, u Gentila stejně jako u Mussoliniho má člověk existenci pouze tehdy, je-li nesen a determinován společenstvím. (Sternhell)

Fašistické myšlení se však zde nezastavilo a pokračovalo rozvíjením pojetí svobody, které bylo v Mussoliniho terminologii "svobodou státu a jedince ve státě". Proto také, podle Alfreda Rocca, Mussoliniho ministra spravedlnosti, byla individuální práva uznávána  pouze pokud byla zahrnuta v právech státu. Pomocí takových argumentů dospěl fašismus k pojmům nového člověka a nové společnosti, tak obdivuhodně charakterizovaných francouzským fašistou Marcelem Deatem: "Totální člověk v totální společnosti, bez žádných konfliktů, kolapsů, anarchie." Fašismus byl vizí celých a nově sjednocených lidí, a proto kladl takový důraz na slavnostní pochody, přehlídky a uniformy, na celou společenskou liturgii, v níž byly úvaha a diskuse nahrazeny písněmi a pochodněmi, kultem fysické síly, násilí a brutality. Tato jednota našla své nejdokonalejší vyjádření v posvátné osobě vůdce. Kult vůdce, který byl ztělesněním ducha, vůle a ctností národa, byl základním principem fašistické liturgie. Gentile zcela oprávněně definoval fašismus jako revoltu proti positivismu. Ochrana integrity národa a řešení sociální otázky znamená zničení diktatury peněz. Divoký kapitalismus musí být nahrazen klasickými nástroji národní solidarity - řízenou ekonomikou a korporativní organizací završenou silným státem, rozhodovacím aparátem, který představuje vítězství politiky nad ekonomikou. Fašistický stát, tvůrce veškerého společenského a politického života a všech duchovních hodnot, bude samozřejmě vládnout ekonomice a společenským vztahům. (Sternhell) Kdo shledává paralely s „demokratickým socialismem" minulých let, ať se nediví. Obě myšlenky totalitního státu pocházejí z jednoho ideového kotle přelomu 19. a  20. století.

Německo

Stejně jako italští fašisté i němečtí nacisté byli socialisty. Jejich hlavní ideolog G. Straser např. prohlásil: „Jsme nepřátelé, úhlavní nepřátelé dnešního kapitalistického hospodářského systému s jeho vykořisťováním ekonomicky slabých, s jeho nespravedlivým platovým systémem, s jeho nemorálním způsobem posuzování hodnoty lidských bytostí podle jejich bohatství, jejich peněz."  Nacistická strana ve svém programu požadovala jistotu pracovních míst, „zrušení bezpracných příjmů", znárodnění všech velkých obchodních společností a koncernů, podíl na zisku v průmyslových podnicích, zvýšení starobních důchodů, převzetí velkých obchodních domů vládou, zákaz dětské práce a mnoho dalších „pokrokových" reforem.

Na rozdíl od svých souputníků ve zbytku Evropy ale do svých idejí vtělili celou řadu kontroverzních prvků - nadřazenost německé rasy, mysticismus a v neposlední řadě i snahu o změnu všech lidských návyků. Dnešní odpůrci kouření se zcela jistě inspirovali právě v nacistickém Německu, dnešní a tehdejší argumenty se nijak neliší. Největší výzkumnou základnou pro alternativní medicínu a organickou stravu na světě byl koncentrační tábor Dachau, Himmler stál v čele boje za práva zvířat a v Hitlerově pracovně se vedly nekonečné debaty na téma: Jak přimět národ k vegetariánství. Na závěr si dovolím citovat historika lékařství R. Proctora: „kampaň proti tabáku a ‚operace celozrnný chléb‘ nacionálních socialistů jsou v jistém smyslu stejně fašistické jako žluté hvězdy a tábory smrti".

Takže je fašismus levicovým nebo pravicovým extremismem? Možná, že dnes už ono tradiční rozdělení politické scény kulhá a mělo by se změnit. Ale jak?