Podle zpravodajského serveru České televize nový šéf Ústavu pro studium totalitních režimů studoval v letech 1988 a 1989 nechvalně známý VUML (Večerní univerzita marxismu-leninismu). Radní ústavu, kteří ho před pár dny zvolili, jsou z této informace poněkud nesví, ale alespoň jednomu z nich – Patriku Bendovi – to zase tak podstatné nepřipadá.
Přitom VUML byl určen především pro členy KSČ a kandidáty na upevnění jejich ideologického přesvědčení, a i když podle dostupných údajů Pernes členem všemocné partaje nebyl, tak úvaha o jeho případném „kandidátství“ – s ohledem na funkci ředitele muzea ve Slavkově u Brna - není od věci.
Mnozí asi podotknou, že by nebyl prvním ani posledním člověkem na významnějším postu, který si v minulosti zadal s minulým režimem a po dvaceti letech bychom měli hodnotit především jeho odborné schopnosti a ne se vrtat v minulosti. Přesto: podstatná část práce Ústavu spočívá v odkrývání zákoutí 40 let bolševické zvůle a tak – ať se to někomu líbí nebo nelíbí – by měl v jeho čele stát historik, kterého se minulost opravdu fundamentálně dotkla a ne kariérní konformista typu Pernese.
Takže zpět k titulku: v padesátých letech minulého století soudili v Německu nacisty soudci, kteří 10 let předtím posílali do káznic a na smrt lidi za antifašistické smýšlení. Po listopadu 1989 rehabilitační rozsudky pro oběti komunistické zvůle podepisovali mnohdy titíž soudci, kteří je předtím posílali do kriminálu. A po dalších 20 letech obhospodařuje dokumenty o totalitních režimech u nás člověk, který si dva roky před sametovou revolucí upevňoval své komunistické přesvědčení na VUMLu. Kocourkov? Spíše něco horšího…
PS.:
(Jen tak soukromě bych se pana Pernese rád zeptal, co dělal, co by student Filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně (dnes Masarykova), třeba za studentské stávky v listopadu 1968? Byl jsem tehdy členem tamního stávkového výboru a o studentovi Pernesovi jsem opravdu neslyšel. )
