„Pirátům" nejde jen o stahování

Česká pirátská strana je zaregistrována a v neděli se má v Praze konat ustavující fórum, kde mají její příznivci doladit organizační strukturu i programové cíle pro předčasné volby. Už samotný nápad brněnského programátora Jiřího Kadeřávka vytvořit v Česku politickou platformu po vzoru švédské Piratpartiet (dostali se do Evropského parlamentu) vyvolal před časem v médiích značně rozporuplné reakce.

Největším kritikem nové strany se stala zejména protipirátská organizace BSA, která považuje její vznik za absurdní:  „Je to stejné, jako kdyby vznikla strana na podporu automobilových zlodějů či legalizace drog. Nikdo nesmí mít právo zasahovat autorům do jejich práv."

Jaké jsou ale skutečné cíle nového politického subjektu? V programovém prohlášení přiloženému k žádosti o registraci se píše:

1. Cílem České Pirátské Strany je na prvním místě prosazování základního lidského práva člověka na svobodné šíření přijaté informace a striktní ochranu soukromí občana jako odraz změněné reality informační společnosti 21. století. K dosažení tohoto cíle je nutná revize aplikace autorských práv, tak aby se nemohly stát záminkou pro útoky na svobodu Internetu.

2. Česká Pirátská Strana chce svou politikou prosazovat a podporovat:

a. svobodný přístup jednotlivců k informacím,

b. svobodu slova a vyjadřování,

c. rovné šance pro svobodný i proprietární software,

d. nezávislost soudů a státních zastupitelství na státu,

e. transparentní nakládání s příjmy z autorských a podobných poplatků a omezení nebo zrušení takových poplatků,

f. demokracii a maximální zapojení veřejnosti do rozhodování,

g. transparentní výběrová řízení ve veřejném sektoru,

h. podporu vzdělávání a vědeckých institucí.

3. Česká pirátská strana chce všemi zákonnými prostředky bojovat proti:

a. zneužívání zákonů k omezování svobody,

b. cenzuře, násilí, rasismu, strachu, nejistotě a pochybám ve společnosti a proti

potlačování lidských práv.

Z poměrně stručného textu lze vypíchnout především první bod, v němž je vyjádřena obava ze ztráty soukromí občanů v souvislosti se zneužíváním nových technologií byrokratickým aparátem i nadnárodními koncerny z oblasti produkce softwaru a mediální zábavy především v internetové sféře. Tohle téma patří na fóru ČPS k nejdiskutovanějším - fórum zde , a protože prozatím většina příznivců strany se rekrutuje z IT odborníků a vyspělejších uživatelů výpočetní techniky, zdá se, že vědí, o čem mluví. 

Samostatnou kapitolu kritiky ČPS tvoří chování Ochranného svazu autorů (OSA) a Intergramu, jejichž požadavky na úhrady autorských práv se neustále zvyšují (likviduje to např. školní pěvecké sbory, které na poplatky samozřejmě nemají). Jde o typické zneužívání sporného výkladu zákona o autorských právech, který teoreticky umožňuje požadovat licenční poplatky za produkci hudby nebo filmů dokonce i v domácnostech (když je u toho více lidí). Jeden z diskutujících na fóru situaci přiléhavě popsal: „To je jako kdyby vlastník domu musel zedníkovi, který ten dům postavil, platit doživotní rentu." Nebo, koupím si cédéčko a půjčím ho kamarádovi nebo příbuzným - porušuji zákon. Zjednodušeně: autorský zákon vychází ze zastaralých schémat první poloviny 20. století, místo, aby zohlednil, že žijeme už ve století dvacátém prvém. Připočteme-li zcela neprůhlednou praxi ochranných autorských svazů při vyplácení tantiém konkrétním umělcům - vybírají za všechny, ale vyplácejí pouze svým členům - není o nutnosti revize pochyb.

U stahování „nelegálního" proprietárního (chráněného) softwaru je situace komplikovanější. Jako příklad může posloužit jeden z programů na kopírování zakódovaných filmových DVD. Po instalaci ho můžu používat celý měsíc bez licence, a pokud použiji cizí registrační číslo, tak neomezeně. Porušuji tím autorská práva? Nemyslím. Podle českých zákonů musí být každý výrobek opatřen českým návodem, ale při instalaci se mi objeví licenční smlouva v angličtině. Výrobek tedy nesplňuje náležité předpoklady pro standardní užívání, a proto se nemusím danými licenčními podmínkami řídit. Také ochrana softwaru proti zneužití bývá většinou velmi nedostatečná - když si nezamknu auto a někdo ho ukradne, nebude se se mnou pojišťovna vůbec bavit - i když znalci namítnou, že každá ochrana se dá nějak obejít.

Osobně mě v programu ČPS zaujal požadavek na maximální zapojení veřejnosti do rozhodování, tedy snaha o  protlačení prvků přímé demokracie do české politiky. Jak známo, dodnes nemáme zákon o závazném referendu, i když odkaz na něj je součástí české ústavy. Naopak, etablované politické struktury se jakékoliv zmínce o přímé demokracii brání.

Musel by se totiž obrátit nejen systém vzájemné podřízenosti státních institucí - stát (parlament), regiony (kraje), obce, ale také tok peněz z vybraných daní. Stát by už nepřiděloval rozpočtové prostředky jednotlivým obcím, nýbrž obce by ze svých daní poskytovaly prostředky krajům a ty centrální správě. K přímé demokracii patří také zákonodárná iniciativa (dnes máme pouze petiční právo zděděné z doby Franz Josefa), kdy kdokoliv, kdo dá dohromady zákonem stanovený počet podpisů, může vyvolat závazné referendum o čemkoliv. Posledním stěžejním bodem pak je odvolatelnost zástupců - od starosty Dolní Lhoty po prezidenta - opět na základě veřejného hlasování. A právě k těmto tématům jsou protagonisté pirátské strany značně nakloněni.

Musím říct, že si aktivita nové hvězdičky na politickém nebi získala prozatím mé sympatie. Název „pirátská" vnímám jako hozený ručník skutečným pirátům v české současnosti, ať už jde o „podnikatele" s nejasným pozadím jejich majetku, či politické dobrodruhy (nejmenuji) různých ideologických zabarvení.